něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 20. 5. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            

Pirožky, co jednou ovládnou Rusko (próza, Jorka Mouken) • Zmatky (poezie, Jorka Mouken) • Když přijde válka (poezie, Jorka Mouken) • Jak jsem cestoval - Epizoda I. (próza, Jorka Mouken) • Jak jsem cestoval - Epizoda II. (próza, Jorka Mouken) • Jak jsem cestoval - Epizoda III. (próza, Jorka Mouken) • Jorka Mouken v lázních - část I. - Den první a druhý (próza, Jorka Mouken) • Lázeňská (poezie, Jorka Mouken) • Lovecká (poezie, Jorka Mouken) • Pořekadla (poezie, Jorka Mouken) • Šnečí poezie (poezie, Jorka Mouken) • Černá kronika (poezie, Jorka Mouken) • V jejich snech (poezie, Jorka Mouken) • Ztracená (poezie, Jorka Mouken) • Třeboňská (poezie, Jorka Mouken) • Chmýří (poezie, Jorka Mouken) • Jorka Mouken v lázních - část II. - Den třetí (próza, Jorka Mouken) • Jorka Mouken v lázních - část II. - Den čtvrtý (próza, Jorka Mouken) • Jíra a víra (poezie, Jorka Mouken) • Na kopcu (poezie, Jorka Mouken) • Dik-táto-(r) (poezie, Jorka Mouken) • Spadla klec (poezie, Jorka Mouken) • Co všechno můžete (poezie, Jorka Mouken) • (V)nitroblock (poezie, Jorka Mouken) • Jorka Mouken v lázních - část II. - Den pátý (próza, Jorka Mouken) • Prejpodívej a jeho mrkve (próza, Jorka Mouken) • Přátelství (próza, Jorka Mouken) • P(l)ísnička lesa (poezie, Jorka Mouken) • Sci-fi nebo fantasy, které bych si já osobně rád přečetl (próza, Jorka Mouken) • O veselé mině a létajícím ševci (poezie, Jorka Mouken) • Bigbeat (poezie, Jorka Mouken) • Smutná stromová (poezie, Jorka Mouken) • Skot-s-ká (poezie, Jorka Mouken) • DOBRÁ PARTA (próza, Jorka Mouken) • NIKDE NIKDO (próza, Jorka Mouken) • STAREJ BRUSIČ (próza, Jorka Mouken) • Jabloň (poezie, Jorka Mouken) • Vltava (poezie, Jorka Mouken) • Polyamorfní vztahy (úvaha, Jorka Mouken) • Rozervaná (próza, Jorka Mouken)

19.5.2022
Rozervaná

Už mám dost těch ufňukanejch básníků a básnířek,

co pořád jen brečí, jak maj život v prdeli, 

furt dokola to samý, oplakávat týden, sobotu i neděli.

Žena mě nechce, muž mě nechce,

hermafrodit mě nechce, transsexuál mě nechce.

Já vím, nežije se to snadno ani lehce.

Záplava neschopnosti vypořádat se s vlastním bytím

a ještě o tom psát, či snad před publikem na hlavu si srát?

 

Děláte umění, a to po vás zbude,

jak shnilé pahýly v bezďákově hubě.

Cožpak není hezčího, o čem psáti?

Vzíti třeba na pero komára,

co z potřeby rozhodl se krve sáti.

Nevidíte v listí hrdinu,

který držel se stromu od jara do podzimu,

pak snesl se k zemi či na vodní hladinu?

 

Vy rozervaný duše,

co je pro vás poezie únikem z utrápený reality,

zkuste toliko energie, co věnujete psaní o zklamání v lásce,

o vašich nemocích a polámaných emocích,

věnovat třeba doteku prstu o drsnou kůru stromů,

po cestě z hospody domů.

Barevnému kouři z cigarety,

nádhera! - jak hlen se barví do hněda.

To básníka hnedka za aortu chytí.

Vidíte ty vobrazce?

Když se snoubí krása

s pomalou a často bolestivou smrtí.

Ale každý, jak chce.

15.5.2022
Polyamorfní vztahy

Jde o vztahy beztvaré, vícečetné, milostné, s nejasnou strukturou,

které se stále častěji stávají módním trendem.

Od vztahů polyamorních, jež můžeme pozorovat zejména v hippies komunitách,

se v zásadě liší především měrou své rozplizlosti.

15.5.2022
Vltava

Zasel jsem selátko,

to vyrostlo mi zakrátko.

Po čase -

stalo se z něho prase.

15.5.2022
Jabloň

Rostla jabloň v zátočině,

(*německy: die kurve)

Snad ty jabka nevopadaj,

než je někdo urve.

29.3.2022
STAREJ BRUSIČ

Tam, kde žil, ho dobře znali, každej k němu rád chodil. Brousil totiž nejen nože a nůžky, ale i lidskou tupost, takže měl práce opravdu dost. Jenže jak čas neúprosně šel, šel i on, tam, odkud již není ve stejné podobě návratu. Než však odešel, vytesal do kamene (na nedalekém kopci) nápis:

„SIC UŽ TUPOST NEBROUSÍM,

ANI JIŽ NEJSEM VAŠÍ VRBOU,

PÁR SLOV TADY UTROUSÍM,

BLBÍ TADY BYLI A BLBÍ TADY BUDOU.“

29.3.2022
NIKDE NIKDO

A tak se tam sešli, všichni až na jednoho. Ten jeden se tam nevešel. Zkoušel se tam dostat ze všech možnejch i nemožnejch stran. Vymýšlel různá alotria, lumpárny, dobré věci, nesmysly, dokonce se snížil i k humoru, aby se tam dostal. Všichni už tam byli. Věděl, že tam všichni jsou. Co dělat, komu říct, na koho se obrátit, když všichni už jsou tam?

29.3.2022  (upr. 24.4.2022)
DOBRÁ PARTA

Ležela tam jen tak, vypadalo to, že se snad opaluje. Šli okolo muži, možná kluci, něčí synové. Jak smečka vlků začali kroužit, větřili tu bezbrannost a viděli její krásu, tak to prostě zkusili. Všechny své nejtajnější představy realizovali, a to doslova. Nikoho nezajímalo, jestli něco cítí nebo to nechce a pokud to jednomu z nich nešlo, ostatní mu rádi pomohli, byli přeci dobrá parta.

4.9.2021
Skot-s-ká

Jedna milá básnička

upadla nám do kytek,

krávy žerou květiny,

to je ale dobytek.

4.9.2021
Smutná stromová

Jak pila, co kmeny stromu drásá,

jako když umírá háj,

jak asfalt, co hubu mě rozfláká,

zrovna když zapíjím žal.

4.9.2021
Bigbeat

Už dva dny prší z nebe barevnej sliz.

Už dva dny hraje z mraků Ballroom blitz!

4.9.2021
O veselé mině a létajícím ševci

Ležela v podzemí mina

a šlápnul na ní vepř,

toho však měl na vodítku

kupec zvaný „Švec“.

Vyletěla do vzduchu hlína

a pec nám spadla,

pec nám spadla.

Všude létala plec,

létaly taky šídla, kosti a pes,

létala i jeho pleš.

2.9.2021
Sci-fi nebo fantasy, které bych si já osobně rád přečetl

Je určitě něco, co Mouken prožil na planetě Buranz, kde se všechno určitě nepodobalo ničemu, co znal. Létaly tu podivné stroje, které vypadaly jako fazole, ale byly velké asi jako nám známé auto Velorex a používali tady místo paliva rozžvýkané nehty jednoho živočicha, který zde žil (bylo velice výbušné).

Tomu zvířeti říkali Bůžovec, měl dvě hlavy, jednu obrovskou, plnou barevnejch vředů, ze kterých vytékala páchnoucí tekutina podobná lepidlu, kterou místní používali ke slepování prasklin v jejich létajícím nadzemním kanalizačním systému. Jinak ta hlava nebyla ničím zvláštní, snad jen, že neměla oči, uši, žádnou hubu a nic, co by hlavu připomínalo, byla to jen taková obrovská koule hnusu. Ovšem druhá hlava, jo to byla jiná, ta měla obrovskou hubu plnou velkejch tesáků, páráků, klektáků a různě zahnutejch mini klů, který přečnívaly a vyčnívaly a zároveň se vchlipovaly dovnitř.

Nad hubou byly čtyři otvory, které sloužily zároveň jako dýchací, ale i jako takové dožvýkadlo, a ty měly dvě řady malinkých tesáčků, stoliček a něčeho, co vypadalo, že jsou snad žížaly, které tomuto milému stvořeníčku rostou přímo z nosohuby (a právě tyto žížaly dávaly lidem palivo do jejich fazoloidních letadélek). Nad těmito otvory čučely dvě řady obrovskejch očí, které se táhly okolo celé hlavy, přičemž jedna řada vypadala, že je složená z muších očí a druhá ze slepičích.

Jeho tělo připomínalo nedokynuté těsto na chleba, ze kterého se vlnilo asi dvanáct hadovitých chodidel zakončených obrovskejma dráponehtama, co se drolila, jak listové těsto, a to právě žraly ty nosohubní žížalky, které se dokázaly natáhnout do neuvěřitelné délky.

Ve městě se Mouken seznámil se dvěma chlápkama, co byli obaleni celí v hladké mouce. A dozvěděl se od nich, že patří k Bůžbandě. Bůžbanda byla parta, která zajištovala denní sběr paliva z Bůžovce. Ten spočíval v tom, že se její pracovníci museli obalit moukou, jinak by se přilepili k jeho těstovému tělu a nejspíš by se udusili.

Pomalu se přiblížili k místu, kde se Bůžovec zrovna těstil (jak tomu říkali), a pak pokaždé, když se jedna nebo dvě ty žížalky natáhnuly dolů pro další sousto dráponehtu, ji hned chytli (samozřejmě ve speciálních rukavicích), a sebrali z ní, co nejvíce slizu, který následně vymačkali a svedli do zvláštní nádoby.

Taky měli různé stromy, na kterých rostlo pečivo podobné našemu chlebu, rohlíkům, buchtám, loupáčkům a dalamánkům. Ale také třeba Oplatkovníky, Čokoládovníky nebo Pralinkovníky. Vše se sklízelo denně, a to i zelené. Na loukách rostlo něco málo Smetanovníků a Máslovníků, které se musely vždy navrtat. Pak to vytékající máslo nebo smetanu sbírali do máselnic a smetanovnic. Sběr mohl probíhat kdykoliv, protože máslo nikdy nežluklo a smetana se nesrazila.

Také tu byli různí zajímaví tvorové jako třeba Ježokrtek, Vepřohad, Srnkosova, Datlomyš, Slonožába, Žížalomedvěd, Včeloracek, Želvotygr, Pulcozajíc nebo Ještěrkokanec. I flóra tu byla rozmanitá. Za zmínku určitě stojí třeba Slunefiát, Růžosatec, Kaktusodendron, Heřmikráska, Jahodvizna, Sněženkormen, Blatoucholopuch, Fialeknín nebo Podbělofuchsie.

Občas, a to hlavně na jejich podzim, kdy si stromy opět nasazovaly spadané listí, což bylo doprovázeno strašným zvukem, tu sem a tam přestávala fungovat gravitace. Také v tu dobu obvykle pršelo zespoda nahoru. To se pak muselo čekat, až ta voda spadne zase pěkně dolů.

Moukena z toho všeho až oči přecházely. Na místním tržišti si koupil jednu jurtu ve spreji, a aby neurazil zdejší domorodce, vypil šálek lahodného čaje s příchutí toaletního papíru, který se zde běžně popíjel během celého dne, jak bylo místní zvyklostí.

Vydal se na malý průzkum zdejšího okolí. Už od vesnice byly vidět krásné hory, pod kterými chtěl nocovat, cesta byla velice příjemná a docela rychlá. Mouken zjistil, že se vlastně nemusí vůbec namáhat, stačilo pouze jít na místě a krajina kolem něho se pohybovala sama od sebe, takže vlastně hory přišly k němu. Pod jednou z hor potkal skupinku dětí, jak tu skákaly na obrovské hromadě těsta, což byl vlastně starý svlek od Bůžovce. Jakmile bylo těsto řádně dětmi prohněteno, tak z něho místní pekařotesaři zformovali třeba židli, stůl, komodu, různé skříně, palandy, no prostě všechen možný nábytek a ten se pak jednoduše upekl v obrovských pecích a bylo hotovo.

Vytáhnul si jurtu ve spreji, nastříkal si podlážku, boky, dveře, dvě okna, no a na závěr i střechu. To mu ale už sprej pomalu docházel, protože si zakoupil jurtu pouze s jedním oknem a nepřečetl si podrobné informace, takže měl krásnou jurtu s polorozpadlou střechou (naštěstí v tuhle dobu moc nepršelo). Strávil tu pár dní, sem tam pomohl pekařotesařům s otočením dvou srubů, aby se stejnoměrně propekly a nebyly na nějaké straně nedopečené. Ti mu za odměnu ukázali horskej lopuch, kterej chutnal jako to nejlepší hovězí, které kdy jedl (byl zrovna čas lopuší sklizně).

Takže pln zážitků a posilněn hovězím lopuchem se vydal zpět do vesnice, kde chtěl navštívit místní tiskárnu. Knihy se v ní totiž netiskly, ale psaly, a to pouze tím, že je člověk četl a takovou věc si nemohl nechat ujít. A tak tam šel a četl a četl. A čte snad dodnes to dobré Hovězí, Sci-fi nebo Fantasy a o sklenicích, co samy ze sebe dělaj znovu písek, rybách, co se vyudí hned, jak je chytnete na udici, o světě, kde nejsou komunisti nebo o věcech velmi vážných, které do téhle povídky vůbec ale vůbec nepatří.

28.8.2021
P(l)ísnička lesa

Hory a lesy

daly mu přeci

všechno, co vždycky chtěl mít.

A všechny ty běsy,

zmizely kdesi

takhle to přeci má být.

 

Jeleni, kanci

vyzvali ho k tanci

a on tu s nimi chce žít.

Stane se houbou,

vždy umíral touhou,

že v lese bude sám hnít.

 

Tak vydal se kamsi,

kde jsou jen srnci

a kde je hluboký les.

Tam zarostl mechem

a lesním dechem

teď dýchá na všechnu zvěř.

 

Tož věř tomu nevěř,

kdo nevěří je medvěd

a sere v lese za keř.

Včely tu tančí,

koho bodnou, ten jančí

a přejde ho tak chuť na med.

 

A vlci tu vyjí

a víly tu žijí,

všeci se mají fakt fajn.

Píseň s dobrým je koncem,

že nestal se pitomcem,

ale jen myceliem.

28.8.2021
Přátelství

Jorka Mouken takhle z večera posedával na své verandě a kouřil ten nejmenší doutník, co kdy, kdo viděl. Vlastně si ho jen zapálil, potáhnul a doutník byl hned pryč. Jenomže, jak známe Moukena, nebyl to vobyčejnej doutník, ale dovedl to, že jak jste z něho potáhly a on samozřejmě hnedka shořel, mohli jste ještě půl hodiny vydechovat jeho skvělý a opravdu chutný kouř. Nějakou dobu to chutnalo jako odleželá whisky Laphroaig, tu zase jako kávový krém, hnedle jako nějaké dobré cukrátko, ale ke konci to chutnalo třeba jako starej kuřecí vývar nebo fakt hnusná svíčková, či zkažené rybí maso. Problém byl v tom, že se to nedalo típnout před koncem, protože konec byl hned na začátku, no, a přece si nezkazíte dobré pokouřeníčko kvůli chvilce hnusu ke konci. To ale odbočujem od tématu.

Takže Mouken kouřil tu svoji dobrou hnusnůtku, koukal na hvězdy, když v tom se ozvala rána a zavřeným oknem mu vletěla do klína prázdná láhev vod piva. Jorka chvilku lamentoval, přičemž koukal ven a snažil se najít viníka, kterej tu flašu po něm hodil. Nikoho ale neviděl a ani neslyšel. Vyšel tedy ven, obešel celej dům v domnění, že se pachatel schovává někde poblíže anebo dokonce u něj na zahradě, ale ani teď nikde nikdo. Vrátil se tedy zpět na verandu, kde začal uklízet rozbité sklo, které hodil společně s tou láhví vod piva do smetí, nějaké třídění ho v tu chvíli vůbec nezajímalo. Sedl si opět na oblíbenou židli a zapálil si další skvělý doutník, který byl tentokráte hnusnej už vod začátku.

Šup a zase rána! Tentokrát se rozbily vchodové dveře a znova tu ležela láhev, kterou před malinkou chvilkou vynesl do smetí. To už byl Mouken trochu nasranej a myslel si, že mu to dělaj nějací skřítci, permoníci, víly nebo podobná havěť, která se mu nakvartýrovala do jeho obydlí, na zahradu, a tak různě. A taky široko daleko neměl nikdo krom něj postavenej žádnej dům. Uklidil tedy zase střepy, obešel svůj příbytek, chvíli čekal schovanej ve křoví, jestli se náhodou někdo nebo něco neukáže, aby mohl pachatele chytnout přímo při činu.

K jeho údivu to ale nebyl žádnej skřítek, víla ani nějakej vtipálek, co by se bavil na jeho účet, ale byla to samotná ta láhev, kterou už dvakrát vyhodil do smetí. Ona totiž žila vlastním životem, byla velmi stará a nikdo jí už nechtěl recyklovat, a tak si řekla, že půjde a sama se rozhodne, co se sebou. To se Moukenovi líbilo tak, že si ji nechal. Vobčas v ní zůstávalo trochu vína, jindy zase něco slivovice, někdy jí nechával napršet vodou, a to měla ráda nejvíc, protože po ní pěkně stékala a hrdlo měla po okraj plné.

Často s ní dělal důlky do záhonků, do kterých pak sázel různou zeleninu. Jindy, když k Moukenovi přišli známí a dělali společně ohýnek, tak do ní nalil pálenku, nechával jí kolovat a láhev se bavila tím, že se z ní třeba nedalo napít nebo naopak to z ní teklo, jak z děravého hrnce. Občas se jen tak válela někde na zahradě, kolikrát jste o ni zakopli hned, jak jste vstali z postele nebo na vás vyskočila z lednice plná mléka, a to se pak rozlilo celé po podlaze. No zkrátka, dalo se s ní užít spousty legrace a jestli se nerozbila, tak se z ní pije dodnes.

6.8.2021
Prejpodívej a jeho mrkve

Prejpodívej se jen tak válel na své zahradě, někde na planetě Bluban, strašně moc daleko v tomto nebo jiném Vesmíru. Vůbec neměl náladu něco dělat, ale musel, blížil se čas sklizně a vono, jak známo, se to samo neudělá. Prejpodívej totiž na své zahrádce pěstoval místní druh mrkve, která nerostla nikde jinde než na jeho pozemku.

Jak se tak den krátil a zapadlo první slunce, Prejpodívej začal mrkev sklízet. Práce to nebyla těžká a šla pěkně vod ruky. Prejpodívej si pochvaloval, kolik se letos urodilo. Naplnil několik vozíčků a pár dřevěných bedýnek, když v tom se na jeho zahradě začaly objevovat zvláštní barevné útvary, které vypadaly jako zajíčci z malejch kuliček. Prejpodívej tomu nevěnoval vůbec žádnou pozornost, věděl totiž, že kdo ochutná tuhle mrkev nesklizenou jeho rukama, hned na něm začnou růst malinkaté barevné bavlněné kuličky a celý se promění v hromádku barevného nadýchaného cosi.

A jako každý rok nechával několik záhonků pro Různé, kteří se sem sjížděli z celé dalekého i blízkého okolí na festival Brabambula, aby si sami utrhli z jeho keříčku, na kterém ty mrkve rostly a mohli se jen tak nechat unášet větrem sem a tam po jeho pozemku. Někteří ovšem tu mrkev schválně ochutnají mimo pozemek, a to je pak vítr rozfouká tak strašně daleko a různě, že je pak můžete potkat někde i vy sami, a ani nebudete vědět, že jste je viděli. Ale věřím, že se vám o nich může aspoň zdát.

 

* Různí: někdo nebo něco, co dokážem vidět jen koutkem oka nebo to jen na malí okamžik zahlédnem a hned je to zase pryč, ale víme že to tu je.

 

4.8.2021
Jorka Mouken v lázních - část II. - Den pátý

 

Jacek, ten malej prcek

Slunko pálilo jak sviňa, Jacek se jen tak válel na louce vedle lázeňské budovy a přemejšlel, v co se dneska promění a kam půjde shánět jídlo a něco k pití. Musel to stihnout do oběda, protože pak začnou znít zvony, a to mu nedělá moc dobře. Když procházel kolem zahrádkářské kolonie všimnul si, že tu lidi pěstují různou zeleninu, ovoce, a že tu mají i studny s vodou, takže se rozhodnul, že bude pajtlovat zrovinka tady.

Měl to přeci jen kousek a nemusel se moc namáhat, dokonce, ani v nic proměňovat, protože skoro na každé té zahrádce mají nějakého toho zahradního trpaslíka, no a Jacek přeci jen jako trpaslík vypadá. To ovšem nevěděl, že oni „zahraďáci“ jsou vlastně strážci. Tak po několika bitvičkách malejma lopatičkama nakonec ukradl všechnu úrodu ze všech zahrádek a porozbíjel skoro všechny zahraďáky.

Nejhorší na tom je, že všechnu ourodu, jak tomu říkal, přinesl ke mně do pokoje, takže jsem najednou měl všechny kouty plné nezralé mrkve, petržele, zelených broskví a meruněk, hromady brambor, cibule, malinkých jablek a taky asi dvacet malejch lopatiček, který tam nemohl nechat, protože se prej můžou hodit. No pokojská z toho nebyla moc nadšená, ale co, vodnesla si vejslužku a nechala to plavat.

< Pokračování příště >

4.8.2021
(V)nitroblock

 

Kouřím, koukám z vokna, a vidím, jak jdou vokolo blbý kecy.

Tu se najednou rozbila láhev vod piva, střepy se rozletěly po vokolí jako malí ptáčci.

Já je krmím pískem a koukám na kočku, jak se zachová, má přece ptáčky ráda.

Jde kolem dítě a říká matce: „Hele, barevní vrabečci!“

Matka jen odsekne: „Zase nějaký performance.“

 

 

13.7.2021
Co všechno můžete

Chcete chcát na stromy? Můžete. Můžete taky chcát jak sloni.

Můžete třeba brát drogy, opravdu můžete, každýmu je to jedno.

Můžete třeba chlastat v hospodě a u toho se zhulit, jak psi

nebo srát v parku za keřem, stejně tam serou bezďáci.

Můžete běhat nahí po poli pokoseným, ať vás pěkně bodaj stonky.

Můžete chodit do práce, kde vás to sere anebo nemusíte, však vám dá něco stát.

Můžete se chovat jak hovada anebo néé.

Můžete milovat, nenávidět, smutnit, veselit se, bavit ostatní nebo jen sebe nebo nikoho.

Můžete koukat ve dne na nebe, na mraky, jaký dělaj vobrazce, v noci na hvězdy.

Sledovat třeba roj meteoritů pouhým okem, či třeba teleskopickým dalekohledem.

Můžete někomu popřát po esemesce, dopisem či pohledem.

Můžete hodit kamenem, dojit vemenem, množit se semenem.

Můžete plýtvat rumem, plivat na zem, vyznávat zen, sekat trávu,

nasbírat plnej kýbl krtků a pak je vysypat na golfový hřiště.

Můžete čistit popraviště, činit kůže, můžete ničit popraviště.

Můžete uctívat Bohy, klanět se andělům, klekat před křížem,

divně se tvářit na hnusný věci, na hnusný lidi, na hezký lidi.

Můžete klidně sedět a sledovat, jak se dva perou a smát se tomu.

Můžete se sami prát, můžete prát prádlo, můžete smažit sádlo

a na něm pak řízky, bramborák nebo květák.

Můžete psát dobrý básně, blbý básně, jakýkoliv básně.

Nedoběhnout na záchod a pak se umejt v umyvadle,

můžete šlápnout na hrábě a užívat si zlomenej nos,

můžete si třeba oholit vous.

Můžete odejít z divadla v polovině představení

nebo zůstat do konce, i když je to nuda.

Můžete potkat známého na ulici a nevzpomenout si,

jak se jmenuje a když odejde, tak si pak říct, jo to byl Luba.

Můžete nevěřit tomu, co vám, kdo říká,

můžete věřit tomu, co vám, kdo říká.

Můžete dělat zlé věci, ale vždy můžete dělat dobré věci.

Tak buďte dobří, jestli chcete.

30.6.2021
Spadla klec

Z rána spadla Hana na banána.

Propánajána, to byla rána!

Zkrátka to udělalo žuch a bum,

jak když spadne brána.

Všude tekl řev,

jak když vylije se rum,

jak když krákne vrána,

jak vožralejch mažoretek sedm,

když sedne si před dům,

jak když praskne pec.

No prostě, spadla klec.

 

(A ptáčci byli zase volní.)

29.6.2021
Dik-táto-(r)

Támhle rouška,

tady respirátor,

támhle škůdce,

tady desinformátor.

Támhle propagátor,

tady predátor,

Andrej je diktátor,

je diktátor,

je diktátor!

29.6.2021
Na kopcu

Kopcovo,

vokolo je Volovo.

Kolovo

je kolo s volovem.

Vo love se neperem,

s pepřem se moc neserem.

Dáme chleba se sýrem,

půjdem třeba za vínem,

někam na Moravu,

tam vyčistíme si hlavu,

skouknem sochy od AVU

a valíme na Prahu.

29.6.2021
Jíra a víra

„Ze země zeje díra,

že ze mě zeje díra,

že země je díra,

že víra neumírá.“

Řekl mi Míra.

 

Za to Jíra říká:

„Pche, víra

je jak krev pro upíra,

a tak si víru upírá.“

Pak ale Jíra umírá

a s ním víra tulivá.

28.6.2021
Jorka Mouken v lázních - část II. - Den čtvrtý

Hagan Girven (Heilyn)

Stalo se to na jaře roku 2021 našeho letopočtu, kdy Heilyn po několikadenní oslavě s větrnými Bohy a vodními žínkami zakopnul a spadnul, ale tak neopatrně, že zvrhnul Dagdův kotel[1] a celý ho vylil do útrob velké hory Galtymore[2], někde v provincii Munster v Irsku. Problém nebyl v tom, že ho zvrhnul, ale v Heilynovi samotném. Měl trochu deprese, které trvaly snad už dvě stě let, protože si ho lidé pořád pletli z Leprikonem, snažili se ho chytit a chtěli po něm, ať jim dá hrnec zlata, které samo sebou neměl a i kdyby, tak by ho propil někde s trpaslíkama nebo podobnou havětí. To už totiž udělal ve světě Tuath Dé Danann[3], kde žil ve městě Murias u druida Seniase.

No a měl toho na triku víc. Třeba jednou vyměnil pohanským Bohům tisíc let staré víno, které přidávali do země pro lepší úrodu a místo něj dal láhev se stoletou vodou, čímž způsobil velké povodně kdesi na jižní Moravě. Takže bylo jasné, že ho nikde v žádném Sídhe[4] nikdo nechce.

Rozhodl se tedy, že bude cestovat po světě, pít a škodit, což mu šlo víc než skvěle. Cestou se naučil pár zaklínadel, o kterých si myslel, že se mu budou ve světě lidí hodit. Když se dostal do Polska, někam do Svinoústí, potkal tam malého Ludka, Henrika Garbiše, který už nadále nemohl v Polsku vydržet a pořád dokola opakoval: Zlatni rat, nigde crkve, ili zvona“.[5] A tak se zrodilo nové přátelství.



[1] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Dagda_(keltský_bůh)

[2] Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Galtymore

[3] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tuatha_Dé_Danann

[4] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sídhe

[5] Google překladač: ze srbštiny: „Zlatá válka, nikde žádný kostel, ani zvony“.

< Pokračování příště >

24.6.2021  (upr. 28.6.2021)
Jorka Mouken v lázních - část II. - Den třetí

Nezvaní hosté

 

Zjišťuji, že mi mizí víno z láhve. Původně jsem to dával za vinu noční alkoholové náměsíčnosti. Další varianta byla, že mi to víno pije pokojská. Představoval jsem si, jak přijde ke mně do pokoje, vytáhne z kabelky plastovou zpola naplněnou láhev, do které si odlévá ze všech pokojů alkohol, a to samé udělá i u mě. Potom si pustí naplno televizi i rádio a tančí opilá na pokoji. Pak padne znavená do mé postele k telenovele, chvilku si spočne, a nakonec uvede pokoj do uklizeného stavu. (Je to přece její práce). Ale jak se později ukázalo, bylo v tom úplně něco jiného.

Do pokoje se mi nastěhovali hned dva nezvaní hosté. Jeden Clurichaun[1] jménem Hagan Girven (přezdívaný Heilyn) a jeden Ludek[2] jménem Henrik Gabriš (přezdívaný Jacek). Heilyn byl malej vzteklej prcek, velkej asi jako dva pilníky, oblečenej do lněné ušmudlané košile, přes kterou měl špinavou ševcovskou zástěru, ošuntělé kalhoty a divné špičaté boty s lesklými sponami. Jacek byl o něco menší a spíše připomínal, mně více známého, permoníka nebo trpaslíka, protože měl na hlavě špičatou čepičku, na těle něco jako kapucínskej hábit, opatřenej opaskem se stříbrnou sponou uprostřed, a na nohou kožené rozervané škorně. Heilyn si s sebou nosil ještě takovej malej hliněnej džbánek, kterej, jak se později ukázalo, byl bezednej, a tak se do něho vlezlo neomezeně alkoholu.

Jsem trochu pověrčivej, takže s sebou nosím na krku pytlík mouky, abych jí mohl sypat do oken a kolem postele. To odhání prapodivné bytosti. Se solí to prý funguje, ale tu jsem všechnu použil na sušení masa, které mi začalo též mizet po malých kouscích. Za to ovšem částečně mohla moje nenažranost a noční návštěvy spíže. No, ale vraťme se k těm dvěma malejm votravníčkům, co se rozhodli oskvótovat můj pokoj.

Bylo víc než jasný, že nikdo z nás neopustí lázně. Já, protože nemůžu, páč by mi pak pojišťovna nezaplatila pobyt a všechny ty procedury, na které musím chodit, bych musel platit. Oni, protože nechcou, a navíc si mě vybrali kvůli mé lásce k vínu, sušenému masu a úplně otravnému hraní na flétnu (na kterou vůbec neumím).



[1] Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Clurichaun

[2] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludkové

* „Podle Lužických Srbů obývali ludkové Lužici ještě před lidmi, byli pohané a měli svého krále, který sídlil ve Grodku. Protože nemohou snést zvonění, tak se odstěhovali a jsou už jen zřídka k vidění. Mluví zvláštní variantou srbštiny, plnou archaismů a dialektismů, a mají různé jiné zvláštnosti mluvy jako opakování slova ještě jednou, ale s negativní předponou. Někdy obývají i lidské příbytky, ale jinak žijí v podzemí, lesích a horách. Pěstují zvláštní druh žita a pečou z něj nepříliš kvalitní chléb, jinak se živí i kořínky a planým ovocem. Někdy také berou potravu z lidských polí. Jsou znalí kovářství a lidi naučili stavět domy. Milují hudbu, zpěv a jsou dobří věštci, čehož využívali i lidé. Jejich rodiny mezi sebou často válčí, v jednom takové boji prý všichni zahynuli. K lidem jsou však přátelští a často si od nich půjčují věci, za což je odměňují. Dobré vztahy mívají především s jednou rodinou. Dokonce se vypráví o tom, že si jeden ludek vzal lidskou ženu. Své mrtvé spalují a jejich popel pohřbívají v nádobách do země, starověké hroby v Lužici byly dříve přisuzovány právě ludkům. Polští krasnoludci žijí nejčastěji v dírách v zemi, ale také za pecí nebo pod komínem v lidských obydlích. Lidem jsou přízniví, ale kradou nekřtěné děti a podvrhují místo nich své ošklivé, kterých se dá zbavit bitím. Věřilo se, že dokud se krasnoludci objevovali, bylo na světě lépe, ale protože je vyhnalo zvonění, je na světě bída. Slovenští lútci jsou oblečeni jako havíři a bydlí v horách, vládne jim Kovlad a Runa, paní zlatých dolů.“

< Pokračování příště >

22.6.2021
Chmýří

Létají mi víly oknem do kuchyně,

já je odfouknu,

otočím se

a ony jsou zas vně.

Tak přemýšlím,

jestli obtěžují i ostatní

nebo jenom mě.

22.6.2021
Třeboňská

Veselej vodník

vesele žil,

chodíval do hospod,

hrál karty a pil,

z lesa bral otop,

ze soch dělal jíl.

Měl rybník plnej víl,

rád ochutnával z leknínu pyl.

Všichni ho znali,

pro všechny šil,

veselej vodník,

co nikoho netopil,

jenom tak byl.

22.6.2021
Ztracená

Pořád mi berou věci,

nikdy nejsou vidět všeci.

Jindy zase chodí v noci,

někdy vypadají jako šneci,

tu zas podobní jsou štětci,

kterej taky hledám kdesi.

Prolomili se mi klecí

a teď mi přehazujou moje věci.

Domácí jsou to šotci přeci.

22.6.2021
V jejich snech

Voním k ženám v jejich snech,

hladím je.

Když se pak probudí,

necítí nic.

Ale já, já jsem v jejich snech.

3.6.2021
Černá kronika

Černá je asfalt.

Černá je noc.

Černá je barva.

Černá, černá, černá,

černá, černá, černá,

od května do června.

Černá je dost černá.

Pořád černá, samá černá.

Uhlí je taky černá.

Kronika je černá proč?

A slovo „černá“ je divné dost.

3.6.2021
Šnečí poezie

V černém dni a v bílé noci,

chodí šneci bez pomoci.

Na zádech si nesou dům,

říká se mu ulita.

Je to taky trochu um,

řvát jako šnek do ticha.

1.6.2021
Pořekadla

„Host do domu - hůl do ruky“.

Dost blbý pořekadlo.

Však slepý host hůl potřebuje.

Takže třeba: „Slepý host - holí má dost“.

 

Nebo:

„Malý dvůr a dlouhý bič“.

No, ale jak se pak rozmáchneš?

Takže: „Malý dvůr a akorátní tyč.“

Nebo: „Bij ho, než uteče pryč.“

1.6.2021
Lovecká

Pomalu se laně svíjí,

pomalu, jak jen to jde.

Pomalu teď lovci pijí,

nikam už se nepůjde.

1.6.2021
Lázeňská

Ahoj, tak co záda a oudy?

No jo, bolej vás klouby.

Život lázeňský není tak dlouhý.

Brzo domů půjdu

a nebudu mít újmu.

31.5.2021  (upr. 28.6.2021)
Jorka Mouken v lázních - část I. - Den první a druhý

… Ještě, než jsem pochopil, že časování je fakt otravný, dělal jsem si časový rozvrh, no a jel jsem podle něj.

 

Den první - Odjezd do Bechyně

 

5.30 - Budíček, kapučíno, zelený čaj a kontrola cesty přes Mapy.cz.

6.59 - Vyčesávání lupů z mojí hlavy.

7.56 - Bloudíme někde v Dobříši.

9.50 - Konečně Bechyně, přihlášení na recepci, vstupní prohlídka u lékaře, a načasování mých procedůr.

12.00 - Našel jsem svůj pokoj a můžu se tady zabydlet (jo, můj pokoj má číslo 304 b. „B“ jako Božena, tak se konec konců jmenuje ten dům, kde bydlím).

13.20 - Mám svoji první procedůru, která se jmenuje slatinná koupel (hurá, budou na mě dávat bláto!).

Po této koupeli jsem se odebral zpět na Boženu, převléknul se do tepláků a šel jsem prozkoumávat krásy tohoto, dosud mnou nepoznaného, lázeňského města. K mému údivu jsem zde nenašel žádnou otevřenou hospodu, kde jsem se mohl osvěžit místním pivem značky Keras, o kterém jsem se dozvěděl od nějakýho pacoša, co se ke mně přifařil hned na recepci. Po chvilce bloudění vidím pána, jak prodává lístky na parkovišti a ptám se ho, jestli tady seženu někde pivo? A on odpověděl: „My tady dodržujem pravidla, běžte si do pivováru.“ Mrknul na mě a odešel. Vydal jsem se tedy hledat pivovar.

Po dalším krátkém bloudění stál konečně přede mnou Pivovar Keras, ale na dveřích měl nápis: ZAVŘENO. No to nééé! Já se z toho poseru. Lamentoval jsem. Netrvalo ani deset vteřin a všimnul si mě nějakej jinej pán a zeptal se: „Chcete pivo?“ Říkám, že jo, a z tohoto kouzelného dědečka se vyklubal sládek, kterej mě zavedl zadním vchodem na malou zahrádku, kde už se nalívaly nějaký ženský. Usedl jsem k vedlejšímu stolu a poslouchal jejich super zážitky, z jichž bylo zřejmé, že jsou to taky lázeňský pacošky.

O chvíli později se mě zeptaly: „Vy jste z osmnáctky, že?“ Nevěděl jsem, co to znamená, ale pak mi došlo, že vlastně sedím u stolu číslo osmnáct, tak odpovídám, že ano. Zdálo se, že mě tu všichni znají, a to jsem tu teprve první den (nebudu ale panikařit), dopil jsem pivo a šel zpět na Boženku. Brzo měla bejt večeře a tu přece nepropásnu. Po cestě jsem ještě navštívil místní vinárnu, kde k mému překvapení paní předem věděla, že přijdu, a dokonce znala mé jméno, no a paranoia byla na světě. Vezmu si ale láhev Iršaje a odcházím konečně na tu jejich večeřu, která byla, nebojím se říct, skvostná.

Po naplnění žaludku odcházím na pokoj a prozkoumávám jeho taje. Zjišťuji, že mám nejen šatní skříň, ale i komoru, která má stálou teplotu. Paráda, ihned se vydávám do Tesca koupit flákotu, kterou nasolím a okamžitě zahajuji proces sušení.

 

Den druhý - Sušení

 

Druhý den ještě dokupuji salám a kus hovězího, které taky uložím na tyčku a suším, takže to tam vypadá asi takhle: župan, bůček, pyžamo, salám, vesta, hovězí, bunda, košile (jo, komora se dá zamčít, takže tam nikdo nemůže, a to je přesně to, co potřebuju, uklízečka má smůlu, v komoře se prostě neuklízí).

 

< Pokračování příště >

18.4.2021
Jak jsem cestoval - Epizoda III.

Příspěvek je součástí seriálu: Jak jsem cestoval - Epizoda I.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda II.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda III.

V tu chvíli mi to došlo, prožívám to všechno najednou. Prej nejméně pravděpodobné, no jasně, spoléhej se na Pulana, co má za kámoše frťana. V jeden okamžik jsem byl jablkem, které okusuje můj prastrýc, kterým jsem vlastně taky já, ale před tři sta lety, a zároveň su ten kůň, co ho vedou na masožravou louku, stal jsem se i kolíčkem na prádlo, kterej s tím vším nemá vůbec nic společnýho. Současně ze mě byl pes, co čůrá na sloup, kterej su taky já a reznu, obratem jsem se zase stal planetou Zemí v éře Kenozoikum, takže jsem odpovědnej za vývoj kvartéru, neogénu a paleogénu, což mě docela překvapilo, protože mi to nikdo neřekl a ani se o mě neučí ve škole. Ale potěšilo mě, že můžu za oddělení Grónska od Eurasie a vznik Severního ledového oceánu nebo Pyrenejí, které mám docela rád.

Náhle zjišťuji, že zářím, stal jsem se světlem v rohu svého pokoje a vidím, jak jdu sám k sobě a jsem sebou zcela pohlcen. A tak si říkám, že není dobré být pohlcen jen sám sebou, i když jste v blbé době. I když může být někdy opravdu obtížné soustředit se na tolik podnětů, když sami jste podnětem a taky nejste třeba tak úplně vyrovnaní. To ale neznamená, že bychom se měli přestat snažit se kreativně podněcovat navzájem. A psát o tom.

15.4.2021  (upr. 18.4.2021)
Jak jsem cestoval - Epizoda II.

Příspěvek je součástí seriálu: Jak jsem cestoval - Epizoda I.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda II.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda III.

Stěny místnosti byly posety různými, snad vikingskými, štíty, po zemi běhala zvláštní zelenina, třeba mrkev, co vypadala jak housenka nebo červená řepa, která se chovala jak malé koťátko, mňoukala a otravně se o mě otírala, až jsem měl kalhoty celé červené. Docela drsná byla brokolice, která tu dělala vyhazovače, a zároveň barmana. Měli tu masivní dřevěné stoly a židle, které byli vyrobeny z místního, velmi zvláštního, stromu, co se sám stal nábytkem, hned jak jste jej pokáceli (tedy záleželo na tom, o co jste to dřevo předtím požádali, aby se z něho stalo). Někteří hosté vypadali jako z mlhy, ale jak jste se o ně otřeli, tak vás popálili jako medúzy. Chodily tu téměř metrové kukuřičné klasy, které jak se na vás naštvaly, tak se prostě rozpadly na popcorn.

A jak jsem tam tak nebyl, slyším z dálky známý hlas, co říká: „Dáte si ještě, dáte si ještě?“ Ano, byl to můj mluvící půllitr a tančil do rytmu písní nějaké místní kapely, co se skládala z několika krysích hlav a jedné hlavy rysa. Byla to velmi zvláštní muzika, doprovázená úžasnými efekty, které měla na starost hlava rysa. Třeba vyplivla kus prasete, a to proletělo místností jako kometa, pochodoval tu na mol opilý albatros, a dokonce se zde zjevil muž, kterému z oka tekly, nebojím se to říct přímo, sračky. V životě jsem nic podobného neviděl a asi už nikdy neuvidím.

Pak ke mně přiskočil můj půllitr a představil mi svého kamaráda cestáře, tedy cestovního frťana. Nevěděl jsem, co to ten cestovní frťan je, naopak vůbec nemluvil, jako můj zmiňovaný půllitr (budeme mu říkat Pulan), jenom tam tak byl. Ptám se tedy, co je to zač a Pulan mi začal vysvětlovat, že jak se z toho frťana napiju, hned začnu zvracet, a to tak, že všechny moje zvratky, včetně mě samotného, se vcucnou do cestáře a já se pak ocitnu třeba na jiné planetě, v jiné době, možná v jiném vesmíru, dimenzi či čase a prostoru, nebo (co mu přišlo nejvtipnější) ve všem současně. Ta poslední varianta, tvrdil, je nejméně pravděpodobná. Tak jo, do toho jdu, můžu se přece konečně dostat domů.

Vzal jsem cestáře, kopnul ho do sebe, a ani jsem nestačil polknout, když jsem začal zvracet jak vo závod, všechny moje zvratky šup rovnou do panáka, nikde ani kapka okolo. Najednou mi to začalo vtahovat obličej, hlavu, krk, ramena, no prostě celý moje tělo a vyplivlo mě to na místě, které jsem dobře znal. Bylo to u mě doma, hurá, zaradoval jsem se, ale má radost byla předčasná. Začaly se se mnou dít strašně divné věci, měl jsem najednou cizí, ale zároveň známé vzpomínky, prožíval jsem jeden okamžik pořád dokola, ale pokaždé jinak, nebo jsem ho neprožil vůbec?

 

- Pokračování příště -

6.4.2021  (upr. 15.4.2021)
Jak jsem cestoval - Epizoda I.

Příspěvek je součástí seriálu: Jak jsem cestoval - Epizoda I.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda II.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda III.

Jednou večer, posilněn pivem a jointem, jsem si šel lehnout docela brzo, snad tak kolem deváté hodiny. Spal jsem jako špalek nebo jako když do vody hodí. Nevím, jak dlouho jsem spal, když v tom mě probudilo světlo zářící z kouta místnosti. Myslel jsem, že je to světlo z mobilu, a tak jsem ho šel vypnout. Došel jsem až ke zdroji toho světla, ale mobil nikde. Za to já jsem se ocitnul na nějaké cestě, která byla ohraničena docela vysokou zdí, na které byly namalované kostry koní, krav, ovcí a drobné drůbeže.

Vydal jsem se tou cestou, až jsem narazil na velikou dřevěnou bránu posetou malými červenými broučky, kteří na sebe jeden přes druhého pokřikovali: „Hele někdo přichází!“ Ani mi nebylo divné, že jim rozumím, a že vlastně vůbec mluví. Slušně jsem je pozdravil a oni mi odpověděli. Hned, jak se tohle stalo, se ta obrovská brána začala otvírat a pomalu z ní vylézali nějací lidé, kteří vedli koně, krávu a dvě malá telata. Nijak si mě nevšímali, a tak jsem bez problémů proklouznul za zdmi do nějakého města, které mi nepřipomínalo vůbec žádné město, co znám (snad ani z dokumentu).

Pokračoval jsem tedy dál do centra dění, všude okolo chodili lidé oblečeni do středověkých šatů, po ulici nejezdila auta a ani tu nebyly žádné moderní nápisy na domech, či výškové budovy, ale byla tu hospoda. Paráda! Pivo bych si určitě dal, a tak jsem zamířil rovnou k baru, objednal si pivo a posadil se do nejzapadlejšího koutu zdejší nalívárny. Mok chutnal opravdu skvěle, však po dopití se mě někdo zničehožnic zeptal, jestli si dám ještě. Koukám kolem sebe, ale nikoho nevidím. A znova: „Dáte si ještě? No vážně, dáte nebo ne?“ Zkoprnělej údivem zjišťuji, že na mě mluví můj půllitr. No to mě poser, pomyslel jsem si. Odpověděl jsem, že ano a on seskočil se stolu, odcupital někam k baru a vcukuletu byl zpět, zase plnej toho super piva.

Náležitě posilněn jsem se vydal na další průzkum tohoto podivného místa, zajímalo mě, proč ta vysoká zeď, a taky proč ty divný obrázky koní, krav, ovcí a drobné drůbeže.

Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat, prej tam za zdí je přece ta masožravá tráva, povídala jedna bába. Říkám: „Jak jako masožravá tráva?“

„No všude vokolo roste tráva, která po celé generace terorizovala naši vesničku, než jsme přišli na to, že se dá krmit nejen lidským masem, ale i zmiňovanými zvířaty. Což bylo samozřejmě lepší než lidi (tedy aspoň pro ty lidi).“

Se zvědavostí jsem se šel podívat, jak takové krmení vypadá. Zážitek to byl, to vám teda povím. Normálně pustili toho koně na louku a on začal spásat krásně zelenou trávu, která tam rostla. Ale co se nestalo, kůň začal najednou jančit a z huby mu tekla krev, než jsem se stačil vzpamatovat, po koni zůstal na louce jen krvavej flek. Tak krmení pro příště vynechám, protože tohle bylo dost i na mě.

Otočím se a najednou zase to divný světlo a já se pro změnu ocitnul úplně někde jinde a možná snad úplně jindy. Lidi tu byli, ale zároveň né, a taky to vůbec nevypadalo tak, jak to vypadá a ani se to nedalo nijak popsat, protože jsem tam byl, ale vlastně ne.

 

- Pokračování příště –

11.3.2021
Když přijde válka

Když přijde válka,

kdo mi zalije květiny?

Kdo pohladí mého psa?

Když přijde válka,

kdo za mě bude hodný na ženy?

Kdo nasype ptáčkům?

Když přijde válka,

kdo otevře branku pošťákovi?

Kdo za mě políbí spící dítě,

které tak překrásně voní.

Kdo to udělá?

Když všichni,

které jsem znal,

už prostě nebudou.

17.8.2020
Zmatky

Píšu si nočníček

a čůrám na deníček.

19.7.2020
Pirožky, co jednou ovládnou Rusko

Ocitl jsem se v ruském městečku Kurgan, ležící v Kurganské oblasti, severně od hranic s Kazachstánem, asi 429 km západně od Čeljabinské oblasti poblíž pohoří Ural. Není to jenom tak, že se jednalo zrovna o město s tímto názvem, protože Kurgan je archeologický termín pro ruskou mohylu, což je „uměle navršený násep z kamení anebo hlíny, obvykle nad jedním či více hroby. Tento způsob pohřbívání se objevoval od pravěku v různých kulturách po celém světě, je známý i z raného středověku a někde přetrvával ještě dlouho do pozdního středověku.“ [1]

Na nejspíše samopalem prostřílené turistické ceduli, stojící na polorozbořeném vlakovém nádraží v Kurganu, která mě už z dálky přivítala v tomto chudém městě, jsem se dočetl, že se zde traduje místní legenda o tom, že zdejší pekař k výstavbě své pece použil hlínu ze starého pohřebiště za městem, kde byl před sto lety pochován jeho pradědeček a po něm ještě jeho dědeček a také jeho otec, který ve své době dokázal upéct to nejvyhlášenější pečivo široko daleko, stejně tak, jako jeho předci. Byl na ní obrázek místní pekárny a lákavých zlaťoučkých pirožků.

 Dostal jsem strašný hlad, a tak jsem se do této pekárny hned vydal. Linula se z ní velice vábivá vůně. Otevřel jsem oprýskané zelenožluté dveře a vešel dovnitř. Na místo zvonku se ozvalo zachrastění několika plechovek od boršče. Za pultem stála stará ošuntělá, už od pohledu nevoňavá prodavačka, jejíž odér přerývala vůně čerstvě upečených pirožek. Objednal jsem si hned šest kousků. Prodavačka se chvíli nepřítomně dívala skrze mě a pak mi beze slova podala pirožky zabalené v umaštěných novinách. Zaplatil jsem rovných padesát rublů, které ta ženská strčila do nejmenší matrjošky, kterou dala do matrjošky větší, a tu zase do ještě větší matrjošky. Posadil jsem se ke stolku u okna a rozbalil svůj novinový, téměř kapající balíček.

„Cože, jen dva pirohy?“ Zeptal jsem se ženy za pultem.

„Dostanete další, pokud je budete mít ještě čím jíst.“ Odpověděla tajemně.

Její odpověď jsem moc nepochopil. Rozhlížel jsem se, kde jsou vlastně příbory, když v tom jsem si všiml, že na podlaze a na židlích je zaschlá, ale i čerstvá krev.

„Můžu se zeptat, co se to tady stalo?“

„Pirožky.“ Řekla nezaujatě.

Pirožky? Stále jsem nechápal, ale pomalu jsem si začínal uvědomovat, že jsem cestou do této pekárny vůbec nikoho nepotkal. Po liduprázdných ulicích nejezdila auta a neběhali tady žádní toulaví psi, jak to v takových městech bývá obvyklé.

Dožvýkal jsem druhý piroh a lekl se, že mě něco kouslo do prstu, protože mi z malíčku začala téct krev. Nebylo uvnitř zapečené sklo? Asi jsem se jen o něco říznul.

„Dáte si ještě další, pane?“ Zavolala na mě ta divná ženská od pultu a blbě se usmála svými několika zlatými zuby.

Neváhal jsem ani minutu, ihned se mi začaly sbíhat sliny a sotva mi je žena donesla, hned jsem se po nich vrhnul, jako bych týden nejedl. Každá chutnala jinak, některá byla plněná škvarky, při druhém zakousnutí jsem ale na jazyku cítil šťavnaté zelí, kterou vystřídala chuť zralého sýra a pak zase chuť jemně mletého kančího s vůní jalovce. Ládoval jsem se pirožkami jako smyslů zbavený, mastnota mi tekla po tvářích a já hltal jednu horkou pirožku za třetí. Nádherně křupaly, jak byly krásně propečené.

Najednou jsem ucítil strašlivou bolest. Podíval jsem se na své ruce a zjistil, že mám místo prstů jenom ohlodané krvavé pahýly, ze kterých trčely bílé rozdrcené kosti a visely z nich cáry zkrvavené kůže. Wááááááááááááááá!!!!!!!!

Ale mohu říci, že lepší masové pirožky jsem nikdy v životě nejedl. Tuto jedinečnou pekárnu mohu vřele doporučit všem, kteří sem z jakýchkoli důvodů zavítají. Za mě palec nahoru, to je jediné, co mi na mých rukou ještě zbylo.

 



[1] Zdroj: internetová encyklopedie - https://cs.wikipedia.org/wiki/Mohyla

 

 



⇡nahoru⇡