Už mám dost těch ufňukanejch básníků a básnířek,

co pořád jen brečí, jak maj život v prdeli, 

furt dokola to samý, oplakávat týden, sobotu i neděli.

Žena mě nechce, muž mě nechce,

hermafrodit mě nechce, transsexuál mě nechce.

Já vím, nežije se to snadno ani lehce.

Záplava neschopnosti vypořádat se s vlastním bytím

a ještě o tom psát, či snad před publikem na hlavu si srát?

Děláte umění, a to po vás zbude,

jak shnilé pahýly v bezďákově hubě.

Cožpak není hezčího, o čem psáti?

Vzíti třeba na pero komára,

co z potřeby rozhodl se krve sáti.

Nevidíte v listí hrdinu,

který držel se stromu od jara do podzimu,

pak snesl se k zemi či na vodní hladinu?

Vy rozervaný duše,

co je pro vás poezie únikem z utrápený reality,

zkuste toliko energie, co věnujete psaní o zklamání v lásce,

o vašich nemocích a polámaných emocích,

věnovat třeba doteku prstu o drsnou kůru stromů,

po cestě z hospody domů.

Barevnému kouři z cigarety,

nádhera! - jak hlen se barví do hněda.

To básníka hnedka za aortu chytí.

Vidíte ty vobrazce?

Když se snoubí krása

s pomalou a často bolestivou smrtí.

Ale každý, jak chce.

Jacek, ten malej prcek

Slunko pálilo jak sviňa, Jacek se jen tak válel na louce vedle lázeňské budovy a přemejšlel, v co se dneska promění a kam půjde shánět jídlo a něco k pití. Musel to stihnout do oběda, protože pak začnou znít zvony, a to mu nedělá moc dobře. Když procházel kolem zahrádkářské kolonie všimnul si, že tu lidi pěstují různou zeleninu, ovoce, a že tu mají i studny s vodou, takže se rozhodnul, že bude pajtlovat zrovinka tady.

Měl to přeci jen kousek a nemusel se moc namáhat, dokonce, ani v nic proměňovat, protože skoro na každé té zahrádce mají nějakého toho zahradního trpaslíka, no a Jacek přeci jen jako trpaslík vypadá. To ovšem nevěděl, že oni „zahraďáci“ jsou vlastně strážci. Tak po několika bitvičkách malejma lopatičkama nakonec ukradl všechnu úrodu ze všech zahrádek a porozbíjel skoro všechny zahraďáky.

Nejhorší na tom je, že všechnu ourodu, jak tomu říkal, přinesl ke mně do pokoje, takže jsem najednou měl všechny kouty plné nezralé mrkve, petržele, zelených broskví a meruněk, hromady brambor, cibule, malinkých jablek a taky asi dvacet malejch lopatiček, který tam nemohl nechat, protože se prej můžou hodit. No pokojská z toho nebyla moc nadšená, ale co, vodnesla si vejslužku a nechala to plavat.

< Pokračování příště >

Nezvaní hosté

Zjišťuji, že mi mizí víno z láhve. Původně jsem to dával za vinu noční alkoholové náměsíčnosti. Další varianta byla, že mi to víno pije pokojská. Představoval jsem si, jak přijde ke mně do pokoje, vytáhne z kabelky plastovou zpola naplněnou láhev, do které si odlévá ze všech pokojů alkohol, a to samé udělá i u mě. Potom si pustí naplno televizi i rádio a tančí opilá na pokoji. Pak padne znavená do mé postele k telenovele, chvilku si spočne, a nakonec uvede pokoj do uklizeného stavu. (Je to přece její práce). Ale jak se později ukázalo, bylo v tom úplně něco jiného.

Do pokoje se mi nastěhovali hned dva nezvaní hosté. Jeden Clurichaun[1] jménem Hagan Girven (přezdívaný Heilyn) a jeden Ludek[2] jménem Henrik Gabriš (přezdívaný Jacek). Heilyn byl malej vzteklej prcek, velkej asi jako dva pilníky, oblečenej do lněné ušmudlané košile, přes kterou měl špinavou ševcovskou zástěru, ošuntělé kalhoty a divné špičaté boty s lesklými sponami. Jacek byl o něco menší a spíše připomínal, mně více známého, permoníka nebo trpaslíka, protože měl na hlavě špičatou čepičku, na těle něco jako kapucínskej hábit, opatřenej opaskem se stříbrnou sponou uprostřed, a na nohou kožené rozervané škorně. Heilyn si s sebou nosil ještě takovej malej hliněnej džbánek, kterej, jak se později ukázalo, byl bezednej, a tak se do něho vlezlo neomezeně alkoholu.

Jsem trochu pověrčivej, takže s sebou nosím na krku pytlík mouky, abych jí mohl sypat do oken a kolem postele. To odhání prapodivné bytosti. Se solí to prý funguje, ale tu jsem všechnu použil na sušení masa, které mi začalo též mizet po malých kouscích. Za to ovšem částečně mohla moje nenažranost a noční návštěvy spíže. No, ale vraťme se k těm dvěma malejm votravníčkům, co se rozhodli oskvótovat můj pokoj.

Bylo víc než jasný, že nikdo z nás neopustí lázně. Já, protože nemůžu, páč by mi pak pojišťovna nezaplatila pobyt a všechny ty procedury, na které musím chodit, bych musel platit. Oni, protože nechcou, a navíc si mě vybrali kvůli mé lásce k vínu, sušenému masu a úplně otravnému hraní na flétnu (na kterou vůbec neumím).

V černém dni a v bílé noci,

chodí šneci bez pomoci.

Na zádech si nesou dům,

říká se mu ulita.

Je to taky trochu um,

řvát jako šnek do ticha.

Jednou večer, posilněn pivem a jointem, jsem si šel lehnout docela brzo, snad tak kolem deváté hodiny. Spal jsem jako špalek nebo jako když do vody hodí. Nevím, jak dlouho jsem spal, když v tom mě probudilo světlo zářící z kouta místnosti. Myslel jsem, že je to světlo z mobilu, a tak jsem ho šel vypnout. Došel jsem až ke zdroji toho světla, ale mobil nikde. Za to já jsem se ocitnul na nějaké cestě, která byla ohraničena docela vysokou zdí, na které byly namalované kostry koní, krav, ovcí a drobné drůbeže.

Vydal jsem se tou cestou, až jsem narazil na velikou dřevěnou bránu posetou malými červenými broučky, kteří na sebe jeden přes druhého pokřikovali: „Hele někdo přichází!“ Ani mi nebylo divné, že jim rozumím, a že vlastně vůbec mluví. Slušně jsem je pozdravil a oni mi odpověděli. Hned, jak se tohle stalo, se ta obrovská brána začala otvírat a pomalu z ní vylézali nějací lidé, kteří vedli koně, krávu a dvě malá telata. Nijak si mě nevšímali, a tak jsem bez problémů proklouznul za zdmi do nějakého města, které mi nepřipomínalo vůbec žádné město, co znám (snad ani z dokumentu).

Pokračoval jsem tedy dál do centra dění, všude okolo chodili lidé oblečeni do středověkých šatů, po ulici nejezdila auta a ani tu nebyly žádné moderní nápisy na domech, či výškové budovy, ale byla tu hospoda. Paráda! Pivo bych si určitě dal, a tak jsem zamířil rovnou k baru, objednal si pivo a posadil se do nejzapadlejšího koutu zdejší nalívárny. Mok chutnal opravdu skvěle, však po dopití se mě někdo zničehožnic zeptal, jestli si dám ještě. Koukám kolem sebe, ale nikoho nevidím. A znova: „Dáte si ještě? No vážně, dáte nebo ne?“ Zkoprnělej údivem zjišťuji, že na mě mluví můj půllitr. No to mě poser, pomyslel jsem si. Odpověděl jsem, že ano a on seskočil se stolu, odcupital někam k baru a vcukuletu byl zpět, zase plnej toho super piva.

Náležitě posilněn jsem se vydal na další průzkum tohoto podivného místa, zajímalo mě, proč ta vysoká zeď, a taky proč ty divný obrázky koní, krav, ovcí a drobné drůbeže.

Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat, prej tam za zdí je přece ta masožravá tráva, povídala jedna bába. Říkám: „Jak jako masožravá tráva?“

„No všude vokolo roste tráva, která po celé generace terorizovala naši vesničku, než jsme přišli na to, že se dá krmit nejen lidským masem, ale i zmiňovanými zvířaty. Což bylo samozřejmě lepší než lidi (tedy aspoň pro ty lidi).“

Se zvědavostí jsem se šel podívat, jak takové krmení vypadá. Zážitek to byl, to vám teda povím. Normálně pustili toho koně na louku a on začal spásat krásně zelenou trávu, která tam rostla. Ale co se nestalo, kůň začal najednou jančit a z huby mu tekla krev, než jsem se stačil vzpamatovat, po koni zůstal na louce jen krvavej flek. Tak krmení pro příště vynechám, protože tohle bylo dost i na mě.

Otočím se a najednou zase to divný světlo a já se pro změnu ocitnul úplně někde jinde a možná snad úplně jindy. Lidi tu byli, ale zároveň né, a taky to vůbec nevypadalo tak, jak to vypadá a ani se to nedalo nijak popsat, protože jsem tam byl, ale vlastně ne.

- Pokračování příště –