Jde o vztahy beztvaré, vícečetné, milostné, s nejasnou strukturou,

které se stále častěji stávají módním trendem.

Od vztahů polyamorních, jež můžeme pozorovat zejména v hippies komunitách,

se v zásadě liší především měrou své rozplizlosti.

Rostla jabloň v zátočině,

(*německy: die kurve)

Snad ty jabka nevopadaj,

než je někdo urve.

A tak se tam sešli, všichni až na jednoho. Ten jeden se tam nevešel. Zkoušel se tam dostat ze všech možnejch i nemožnejch stran. Vymýšlel různá alotria, lumpárny, dobré věci, nesmysly, dokonce se snížil i k humoru, aby se tam dostal. Všichni už tam byli. Věděl, že tam všichni jsou. Co dělat, komu říct, na koho se obrátit, když všichni už jsou tam?

Jedna milá básnička

upadla nám do kytek,

krávy žerou květiny,

to je ale dobytek.

Už dva dny prší z nebe barevnej sliz.

Už dva dny hraje z mraků Ballroom blitz!

Je určitě něco, co Mouken prožil na planetě Buranz, kde se všechno určitě nepodobalo ničemu, co znal. Létaly tu podivné stroje, které vypadaly jako fazole, ale byly velké asi jako nám známé auto Velorex a používali tady místo paliva rozžvýkané nehty jednoho živočicha, který zde žil (bylo velice výbušné).

Tomu zvířeti říkali Bůžovec, měl dvě hlavy, jednu obrovskou, plnou barevnejch vředů, ze kterých vytékala páchnoucí tekutina podobná lepidlu, kterou místní používali ke slepování prasklin v jejich létajícím nadzemním kanalizačním systému. Jinak ta hlava nebyla ničím zvláštní, snad jen, že neměla oči, uši, žádnou hubu a nic, co by hlavu připomínalo, byla to jen taková obrovská koule hnusu. Ovšem druhá hlava, jo to byla jiná, ta měla obrovskou hubu plnou velkejch tesáků, páráků, klektáků a různě zahnutejch mini klů, který přečnívaly a vyčnívaly a zároveň se vchlipovaly dovnitř.

Nad hubou byly čtyři otvory, které sloužily zároveň jako dýchací, ale i jako takové dožvýkadlo, a ty měly dvě řady malinkých tesáčků, stoliček a něčeho, co vypadalo, že jsou snad žížaly, které tomuto milému stvořeníčku rostou přímo z nosohuby (a právě tyto žížaly dávaly lidem palivo do jejich fazoloidních letadélek). Nad těmito otvory čučely dvě řady obrovskejch očí, které se táhly okolo celé hlavy, přičemž jedna řada vypadala, že je složená z muších očí a druhá ze slepičích.

Jeho tělo připomínalo nedokynuté těsto na chleba, ze kterého se vlnilo asi dvanáct hadovitých chodidel zakončených obrovskejma dráponehtama, co se drolila, jak listové těsto, a to právě žraly ty nosohubní žížalky, které se dokázaly natáhnout do neuvěřitelné délky.

Ve městě se Mouken seznámil se dvěma chlápkama, co byli obaleni celí v hladké mouce. A dozvěděl se od nich, že patří k Bůžbandě. Bůžbanda byla parta, která zajištovala denní sběr paliva z Bůžovce. Ten spočíval v tom, že se její pracovníci museli obalit moukou, jinak by se přilepili k jeho těstovému tělu a nejspíš by se udusili.

Pomalu se přiblížili k místu, kde se Bůžovec zrovna těstil (jak tomu říkali), a pak pokaždé, když se jedna nebo dvě ty žížalky natáhnuly dolů pro další sousto dráponehtu, ji hned chytli (samozřejmě ve speciálních rukavicích), a sebrali z ní, co nejvíce slizu, který následně vymačkali a svedli do zvláštní nádoby.

Taky měli různé stromy, na kterých rostlo pečivo podobné našemu chlebu, rohlíkům, buchtám, loupáčkům a dalamánkům. Ale také třeba Oplatkovníky, Čokoládovníky nebo Pralinkovníky. Vše se sklízelo denně, a to i zelené. Na loukách rostlo něco málo Smetanovníků a Máslovníků, které se musely vždy navrtat. Pak to vytékající máslo nebo smetanu sbírali do máselnic a smetanovnic. Sběr mohl probíhat kdykoliv, protože máslo nikdy nežluklo a smetana se nesrazila.

Také tu byli různí zajímaví tvorové jako třeba Ježokrtek, Vepřohad, Srnkosova, Datlomyš, Slonožába, Žížalomedvěd, Včeloracek, Želvotygr, Pulcozajíc nebo Ještěrkokanec. I flóra tu byla rozmanitá. Za zmínku určitě stojí třeba Slunefiát, Růžosatec, Kaktusodendron, Heřmikráska, Jahodvizna, Sněženkormen, Blatoucholopuch, Fialeknín nebo Podbělofuchsie.

Občas, a to hlavně na jejich podzim, kdy si stromy opět nasazovaly spadané listí, což bylo doprovázeno strašným zvukem, tu sem a tam přestávala fungovat gravitace. Také v tu dobu obvykle pršelo zespoda nahoru. To se pak muselo čekat, až ta voda spadne zase pěkně dolů.

Moukena z toho všeho až oči přecházely. Na místním tržišti si koupil jednu jurtu ve spreji, a aby neurazil zdejší domorodce, vypil šálek lahodného čaje s příchutí toaletního papíru, který se zde běžně popíjel během celého dne, jak bylo místní zvyklostí.

Vydal se na malý průzkum zdejšího okolí. Už od vesnice byly vidět krásné hory, pod kterými chtěl nocovat, cesta byla velice příjemná a docela rychlá. Mouken zjistil, že se vlastně nemusí vůbec namáhat, stačilo pouze jít na místě a krajina kolem něho se pohybovala sama od sebe, takže vlastně hory přišly k němu. Pod jednou z hor potkal skupinku dětí, jak tu skákaly na obrovské hromadě těsta, což byl vlastně starý svlek od Bůžovce. Jakmile bylo těsto řádně dětmi prohněteno, tak z něho místní pekařotesaři zformovali třeba židli, stůl, komodu, různé skříně, palandy, no prostě všechen možný nábytek a ten se pak jednoduše upekl v obrovských pecích a bylo hotovo.

Vytáhnul si jurtu ve spreji, nastříkal si podlážku, boky, dveře, dvě okna, no a na závěr i střechu. To mu ale už sprej pomalu docházel, protože si zakoupil jurtu pouze s jedním oknem a nepřečetl si podrobné informace, takže měl krásnou jurtu s polorozpadlou střechou (naštěstí v tuhle dobu moc nepršelo). Strávil tu pár dní, sem tam pomohl pekařotesařům s otočením dvou srubů, aby se stejnoměrně propekly a nebyly na nějaké straně nedopečené. Ti mu za odměnu ukázali horskej lopuch, kterej chutnal jako to nejlepší hovězí, které kdy jedl (byl zrovna čas lopuší sklizně).

Takže pln zážitků a posilněn hovězím lopuchem se vydal zpět do vesnice, kde chtěl navštívit místní tiskárnu. Knihy se v ní totiž netiskly, ale psaly, a to pouze tím, že je člověk četl a takovou věc si nemohl nechat ujít. A tak tam šel a četl a četl. A čte snad dodnes to dobré Hovězí, Sci-fi nebo Fantasy a o sklenicích, co samy ze sebe dělaj znovu písek, rybách, co se vyudí hned, jak je chytnete na udici, o světě, kde nejsou komunisti nebo o věcech velmi vážných, které do téhle povídky vůbec ale vůbec nepatří.

Jorka Mouken takhle z večera posedával na své verandě a kouřil ten nejmenší doutník, co kdy, kdo viděl. Vlastně si ho jen zapálil, potáhnul a doutník byl hned pryč. Jenomže, jak známe Moukena, nebyl to vobyčejnej doutník, ale dovedl to, že jak jste z něho potáhly a on samozřejmě hnedka shořel, mohli jste ještě půl hodiny vydechovat jeho skvělý a opravdu chutný kouř. Nějakou dobu to chutnalo jako odleželá whisky Laphroaig, tu zase jako kávový krém, hnedle jako nějaké dobré cukrátko, ale ke konci to chutnalo třeba jako starej kuřecí vývar nebo fakt hnusná svíčková, či zkažené rybí maso. Problém byl v tom, že se to nedalo típnout před koncem, protože konec byl hned na začátku, no, a přece si nezkazíte dobré pokouřeníčko kvůli chvilce hnusu ke konci. To ale odbočujem od tématu.

Takže Mouken kouřil tu svoji dobrou hnusnůtku, koukal na hvězdy, když v tom se ozvala rána a zavřeným oknem mu vletěla do klína prázdná láhev vod piva. Jorka chvilku lamentoval, přičemž koukal ven a snažil se najít viníka, kterej tu flašu po něm hodil. Nikoho ale neviděl a ani neslyšel. Vyšel tedy ven, obešel celej dům v domnění, že se pachatel schovává někde poblíže anebo dokonce u něj na zahradě, ale ani teď nikde nikdo. Vrátil se tedy zpět na verandu, kde začal uklízet rozbité sklo, které hodil společně s tou láhví vod piva do smetí, nějaké třídění ho v tu chvíli vůbec nezajímalo. Sedl si opět na oblíbenou židli a zapálil si další skvělý doutník, který byl tentokráte hnusnej už vod začátku.

Šup a zase rána! Tentokrát se rozbily vchodové dveře a znova tu ležela láhev, kterou před malinkou chvilkou vynesl do smetí. To už byl Mouken trochu nasranej a myslel si, že mu to dělaj nějací skřítci, permoníci, víly nebo podobná havěť, která se mu nakvartýrovala do jeho obydlí, na zahradu, a tak různě. A taky široko daleko neměl nikdo krom něj postavenej žádnej dům. Uklidil tedy zase střepy, obešel svůj příbytek, chvíli čekal schovanej ve křoví, jestli se náhodou někdo nebo něco neukáže, aby mohl pachatele chytnout přímo při činu.

K jeho údivu to ale nebyl žádnej skřítek, víla ani nějakej vtipálek, co by se bavil na jeho účet, ale byla to samotná ta láhev, kterou už dvakrát vyhodil do smetí. Ona totiž žila vlastním životem, byla velmi stará a nikdo jí už nechtěl recyklovat, a tak si řekla, že půjde a sama se rozhodne, co se sebou. To se Moukenovi líbilo tak, že si ji nechal. Vobčas v ní zůstávalo trochu vína, jindy zase něco slivovice, někdy jí nechával napršet vodou, a to měla ráda nejvíc, protože po ní pěkně stékala a hrdlo měla po okraj plné.

Často s ní dělal důlky do záhonků, do kterých pak sázel různou zeleninu. Jindy, když k Moukenovi přišli známí a dělali společně ohýnek, tak do ní nalil pálenku, nechával jí kolovat a láhev se bavila tím, že se z ní třeba nedalo napít nebo naopak to z ní teklo, jak z děravého hrnce. Občas se jen tak válela někde na zahradě, kolikrát jste o ni zakopli hned, jak jste vstali z postele nebo na vás vyskočila z lednice plná mléka, a to se pak rozlilo celé po podlaze. No zkrátka, dalo se s ní užít spousty legrace a jestli se nerozbila, tak se z ní pije dodnes.

Jacek, ten malej prcek

Slunko pálilo jak sviňa, Jacek se jen tak válel na louce vedle lázeňské budovy a přemejšlel, v co se dneska promění a kam půjde shánět jídlo a něco k pití. Musel to stihnout do oběda, protože pak začnou znít zvony, a to mu nedělá moc dobře. Když procházel kolem zahrádkářské kolonie všimnul si, že tu lidi pěstují různou zeleninu, ovoce, a že tu mají i studny s vodou, takže se rozhodnul, že bude pajtlovat zrovinka tady.

Měl to přeci jen kousek a nemusel se moc namáhat, dokonce, ani v nic proměňovat, protože skoro na každé té zahrádce mají nějakého toho zahradního trpaslíka, no a Jacek přeci jen jako trpaslík vypadá. To ovšem nevěděl, že oni „zahraďáci“ jsou vlastně strážci. Tak po několika bitvičkách malejma lopatičkama nakonec ukradl všechnu úrodu ze všech zahrádek a porozbíjel skoro všechny zahraďáky.

Nejhorší na tom je, že všechnu ourodu, jak tomu říkal, přinesl ke mně do pokoje, takže jsem najednou měl všechny kouty plné nezralé mrkve, petržele, zelených broskví a meruněk, hromady brambor, cibule, malinkých jablek a taky asi dvacet malejch lopatiček, který tam nemohl nechat, protože se prej můžou hodit. No pokojská z toho nebyla moc nadšená, ale co, vodnesla si vejslužku a nechala to plavat.

< Pokračování příště >

Chcete chcát na stromy? Můžete. Můžete taky chcát jak sloni.

Můžete třeba brát drogy, opravdu můžete, každýmu je to jedno.

Můžete třeba chlastat v hospodě a u toho se zhulit, jak psi

nebo srát v parku za keřem, stejně tam serou bezďáci.

Můžete běhat nahí po poli pokoseným, ať vás pěkně bodaj stonky.

Můžete chodit do práce, kde vás to sere anebo nemusíte, však vám dá něco stát.

Můžete se chovat jak hovada anebo néé.

Můžete milovat, nenávidět, smutnit, veselit se, bavit ostatní nebo jen sebe nebo nikoho.

Můžete koukat ve dne na nebe, na mraky, jaký dělaj vobrazce, v noci na hvězdy.

Sledovat třeba roj meteoritů pouhým okem, či třeba teleskopickým dalekohledem.

Můžete někomu popřát po esemesce, dopisem či pohledem.

Můžete hodit kamenem, dojit vemenem, množit se semenem.

Můžete plýtvat rumem, plivat na zem, vyznávat zen, sekat trávu,

nasbírat plnej kýbl krtků a pak je vysypat na golfový hřiště.

Můžete čistit popraviště, činit kůže, můžete ničit popraviště.

Můžete uctívat Bohy, klanět se andělům, klekat před křížem,

divně se tvářit na hnusný věci, na hnusný lidi, na hezký lidi.

Můžete klidně sedět a sledovat, jak se dva perou a smát se tomu.

Můžete se sami prát, můžete prát prádlo, můžete smažit sádlo

a na něm pak řízky, bramborák nebo květák.

Můžete psát dobrý básně, blbý básně, jakýkoliv básně.

Nedoběhnout na záchod a pak se umejt v umyvadle,

můžete šlápnout na hrábě a užívat si zlomenej nos,

můžete si třeba oholit vous.

Můžete odejít z divadla v polovině představení

nebo zůstat do konce, i když je to nuda.

Můžete potkat známého na ulici a nevzpomenout si,

jak se jmenuje a když odejde, tak si pak říct, jo to byl Luba.

Můžete nevěřit tomu, co vám, kdo říká,

můžete věřit tomu, co vám, kdo říká.

Můžete dělat zlé věci, ale vždy můžete dělat dobré věci.

Tak buďte dobří, jestli chcete.

Támhle rouška,

tady respirátor,

támhle škůdce,

tady desinformátor.

Támhle propagátor,

tady predátor,

Andrej je diktátor,

je diktátor,

je diktátor!

„Ze země zeje díra,

že ze mě zeje díra,

že země je díra,

že víra neumírá.“

Řekl mi Míra.

Za to Jíra říká:

„Pche, víra

je jak krev pro upíra,

a tak si víru upírá.“

Pak ale Jíra umírá

a s ním víra tulivá.

Nezvaní hosté

Zjišťuji, že mi mizí víno z láhve. Původně jsem to dával za vinu noční alkoholové náměsíčnosti. Další varianta byla, že mi to víno pije pokojská. Představoval jsem si, jak přijde ke mně do pokoje, vytáhne z kabelky plastovou zpola naplněnou láhev, do které si odlévá ze všech pokojů alkohol, a to samé udělá i u mě. Potom si pustí naplno televizi i rádio a tančí opilá na pokoji. Pak padne znavená do mé postele k telenovele, chvilku si spočne, a nakonec uvede pokoj do uklizeného stavu. (Je to přece její práce). Ale jak se později ukázalo, bylo v tom úplně něco jiného.

Do pokoje se mi nastěhovali hned dva nezvaní hosté. Jeden Clurichaun[1] jménem Hagan Girven (přezdívaný Heilyn) a jeden Ludek[2] jménem Henrik Gabriš (přezdívaný Jacek). Heilyn byl malej vzteklej prcek, velkej asi jako dva pilníky, oblečenej do lněné ušmudlané košile, přes kterou měl špinavou ševcovskou zástěru, ošuntělé kalhoty a divné špičaté boty s lesklými sponami. Jacek byl o něco menší a spíše připomínal, mně více známého, permoníka nebo trpaslíka, protože měl na hlavě špičatou čepičku, na těle něco jako kapucínskej hábit, opatřenej opaskem se stříbrnou sponou uprostřed, a na nohou kožené rozervané škorně. Heilyn si s sebou nosil ještě takovej malej hliněnej džbánek, kterej, jak se později ukázalo, byl bezednej, a tak se do něho vlezlo neomezeně alkoholu.

Jsem trochu pověrčivej, takže s sebou nosím na krku pytlík mouky, abych jí mohl sypat do oken a kolem postele. To odhání prapodivné bytosti. Se solí to prý funguje, ale tu jsem všechnu použil na sušení masa, které mi začalo též mizet po malých kouscích. Za to ovšem částečně mohla moje nenažranost a noční návštěvy spíže. No, ale vraťme se k těm dvěma malejm votravníčkům, co se rozhodli oskvótovat můj pokoj.

Bylo víc než jasný, že nikdo z nás neopustí lázně. Já, protože nemůžu, páč by mi pak pojišťovna nezaplatila pobyt a všechny ty procedury, na které musím chodit, bych musel platit. Oni, protože nechcou, a navíc si mě vybrali kvůli mé lásce k vínu, sušenému masu a úplně otravnému hraní na flétnu (na kterou vůbec neumím).

Veselej vodník

vesele žil,

chodíval do hospod,

hrál karty a pil,

z lesa bral otop,

ze soch dělal jíl.

Měl rybník plnej víl,

rád ochutnával z leknínu pyl.

Všichni ho znali,

pro všechny šil,

veselej vodník,

co nikoho netopil,

jenom tak byl.

Voním k ženám v jejich snech,

hladím je.

Když se pak probudí,

necítí nic.

Ale já, já jsem v jejich snech.

V černém dni a v bílé noci,

chodí šneci bez pomoci.

Na zádech si nesou dům,

říká se mu ulita.

Je to taky trochu um,

řvát jako šnek do ticha.

Pomalu se laně svíjí,

pomalu, jak jen to jde.

Pomalu teď lovci pijí,

nikam už se nepůjde.

… Ještě, než jsem pochopil, že časování je fakt otravný, dělal jsem si časový rozvrh, no a jel jsem podle něj.

Den první - Odjezd do Bechyně

5.30 - Budíček, kapučíno, zelený čaj a kontrola cesty přes Mapy.cz.

6.59 - Vyčesávání lupů z mojí hlavy.

7.56 - Bloudíme někde v Dobříši.

9.50 - Konečně Bechyně, přihlášení na recepci, vstupní prohlídka u lékaře, a načasování mých procedůr.

12.00 - Našel jsem svůj pokoj a můžu se tady zabydlet (jo, můj pokoj má číslo 304 b. „B“ jako Božena, tak se konec konců jmenuje ten dům, kde bydlím).

13.20 - Mám svoji první procedůru, která se jmenuje slatinná koupel (hurá, budou na mě dávat bláto!).

Po této koupeli jsem se odebral zpět na Boženu, převléknul se do tepláků a šel jsem prozkoumávat krásy tohoto, dosud mnou nepoznaného, lázeňského města. K mému údivu jsem zde nenašel žádnou otevřenou hospodu, kde jsem se mohl osvěžit místním pivem značky Keras, o kterém jsem se dozvěděl od nějakýho pacoša, co se ke mně přifařil hned na recepci. Po chvilce bloudění vidím pána, jak prodává lístky na parkovišti a ptám se ho, jestli tady seženu někde pivo? A on odpověděl: „My tady dodržujem pravidla, běžte si do pivováru.“ Mrknul na mě a odešel. Vydal jsem se tedy hledat pivovar.

Po dalším krátkém bloudění stál konečně přede mnou Pivovar Keras, ale na dveřích měl nápis: ZAVŘENO. No to nééé! Já se z toho poseru. Lamentoval jsem. Netrvalo ani deset vteřin a všimnul si mě nějakej jinej pán a zeptal se: „Chcete pivo?“ Říkám, že jo, a z tohoto kouzelného dědečka se vyklubal sládek, kterej mě zavedl zadním vchodem na malou zahrádku, kde už se nalívaly nějaký ženský. Usedl jsem k vedlejšímu stolu a poslouchal jejich super zážitky, z jichž bylo zřejmé, že jsou to taky lázeňský pacošky.

O chvíli později se mě zeptaly: „Vy jste z osmnáctky, že?“ Nevěděl jsem, co to znamená, ale pak mi došlo, že vlastně sedím u stolu číslo osmnáct, tak odpovídám, že ano. Zdálo se, že mě tu všichni znají, a to jsem tu teprve první den (nebudu ale panikařit), dopil jsem pivo a šel zpět na Boženku. Brzo měla bejt večeře a tu přece nepropásnu. Po cestě jsem ještě navštívil místní vinárnu, kde k mému překvapení paní předem věděla, že přijdu, a dokonce znala mé jméno, no a paranoia byla na světě. Vezmu si ale láhev Iršaje a odcházím konečně na tu jejich večeřu, která byla, nebojím se říct, skvostná.

Po naplnění žaludku odcházím na pokoj a prozkoumávám jeho taje. Zjišťuji, že mám nejen šatní skříň, ale i komoru, která má stálou teplotu. Paráda, ihned se vydávám do Tesca koupit flákotu, kterou nasolím a okamžitě zahajuji proces sušení.

Den druhý - Sušení

Druhý den ještě dokupuji salám a kus hovězího, které taky uložím na tyčku a suším, takže to tam vypadá asi takhle: župan, bůček, pyžamo, salám, vesta, hovězí, bunda, košile (jo, komora se dá zamčít, takže tam nikdo nemůže, a to je přesně to, co potřebuju, uklízečka má smůlu, v komoře se prostě neuklízí).

< Pokračování příště >

Stěny místnosti byly posety různými, snad vikingskými, štíty, po zemi běhala zvláštní zelenina, třeba mrkev, co vypadala jak housenka nebo červená řepa, která se chovala jak malé koťátko, mňoukala a otravně se o mě otírala, až jsem měl kalhoty celé červené. Docela drsná byla brokolice, která tu dělala vyhazovače, a zároveň barmana. Měli tu masivní dřevěné stoly a židle, které byli vyrobeny z místního, velmi zvláštního, stromu, co se sám stal nábytkem, hned jak jste jej pokáceli (tedy záleželo na tom, o co jste to dřevo předtím požádali, aby se z něho stalo). Někteří hosté vypadali jako z mlhy, ale jak jste se o ně otřeli, tak vás popálili jako medúzy. Chodily tu téměř metrové kukuřičné klasy, které jak se na vás naštvaly, tak se prostě rozpadly na popcorn.

A jak jsem tam tak nebyl, slyším z dálky známý hlas, co říká: „Dáte si ještě, dáte si ještě?“ Ano, byl to můj mluvící půllitr a tančil do rytmu písní nějaké místní kapely, co se skládala z několika krysích hlav a jedné hlavy rysa. Byla to velmi zvláštní muzika, doprovázená úžasnými efekty, které měla na starost hlava rysa. Třeba vyplivla kus prasete, a to proletělo místností jako kometa, pochodoval tu na mol opilý albatros, a dokonce se zde zjevil muž, kterému z oka tekly, nebojím se to říct přímo, sračky. V životě jsem nic podobného neviděl a asi už nikdy neuvidím.

Pak ke mně přiskočil můj půllitr a představil mi svého kamaráda cestáře, tedy cestovního frťana. Nevěděl jsem, co to ten cestovní frťan je, naopak vůbec nemluvil, jako můj zmiňovaný půllitr (budeme mu říkat Pulan), jenom tam tak byl. Ptám se tedy, co je to zač a Pulan mi začal vysvětlovat, že jak se z toho frťana napiju, hned začnu zvracet, a to tak, že všechny moje zvratky, včetně mě samotného, se vcucnou do cestáře a já se pak ocitnu třeba na jiné planetě, v jiné době, možná v jiném vesmíru, dimenzi či čase a prostoru, nebo (co mu přišlo nejvtipnější) ve všem současně. Ta poslední varianta, tvrdil, je nejméně pravděpodobná. Tak jo, do toho jdu, můžu se přece konečně dostat domů.

Vzal jsem cestáře, kopnul ho do sebe, a ani jsem nestačil polknout, když jsem začal zvracet jak vo závod, všechny moje zvratky šup rovnou do panáka, nikde ani kapka okolo. Najednou mi to začalo vtahovat obličej, hlavu, krk, ramena, no prostě celý moje tělo a vyplivlo mě to na místě, které jsem dobře znal. Bylo to u mě doma, hurá, zaradoval jsem se, ale má radost byla předčasná. Začaly se se mnou dít strašně divné věci, měl jsem najednou cizí, ale zároveň známé vzpomínky, prožíval jsem jeden okamžik pořád dokola, ale pokaždé jinak, nebo jsem ho neprožil vůbec?

- Pokračování příště -

Když přijde válka,

kdo mi zalije květiny?

Kdo pohladí mého psa?

Když přijde válka,

kdo za mě bude hodný na ženy?

Kdo nasype ptáčkům?

Když přijde válka,

kdo otevře branku pošťákovi?

Kdo za mě políbí spící dítě,

které tak překrásně voní.

Kdo to udělá?

Když všichni,

které jsem znal,

už prostě nebudou.